07 Bře

Pohádka o podnikání a obyčejných lidech

Bylo nebylo.. V jedné zemi někde uprostřed Evropy..… ale ne, ono se to sem nehodí, protože to pohádka není…

Začneme tedy jinak. Nedávno  jsem měl se známým diskuzi na téma sociální postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů a jejich rolí v pracovním procesu. Vlastně nešlo ani tak o role, kdo a co v pracovním procesu hraje, ale o určité rozdíly ve společenském postavení jednotlivých skupin.

Známý mě obvinil z toho, že si nevážím obyčejných lidí. Předesílám, že termín „obyčejný člověk“ je zavádějící a je víceméně zevšeobecňující a já jsem se takovému škatulkování vždy vyhýbal .Tento termín je mi, upřímně řečeno, proti srsti. Nečlením společnost na „obyčejné lidi“ a „neobyčejné lidi“ a pokud někdo někoho pejorativně označuje za „obyčejného člověka“ tak se do této kategorie zařadil bohužel sám .. S hrdostí se k této skupině mnoho lidí hlásí jen proto, aby byli solidární a příliš nevybočovali z davu. Každý člověk je neobyčejný a jedinečný, ale z různých příčin se jim ve společenském žebříčku nepodařilo posunout o příčku výš .

Je to jejich vina,? ptám se a pokládám si otázku , proč svůj neúspěch dávají za vinu těm úspěšným? Z čeho pramení závist a posléze i nenávist? Proč je většina z nich nešťastných a ukřivděných?

.
Nevím, zda je to jen naše národní specifikum závidět úspěch každému kdo něco v životě dokázal a je zarážející a velmi smutné, že se nedokážou zamyslet, co se za tím úspěchem druhého skrývá.

Toto politické a především nesmyslné označení „obyčejní lidé“ je jako taková velká škatule, do které se s oblibou začleňují ti, kteří z pohodlnosti nebo neschopnosti nejsou schopni se pokusit o jakoukoliv změnu. Protože být alespoň trochu výjimečný a. zkusit vystoupit z davu je zkouška veliké osobní odvahy.

Pokud bych měl svět vnímat okénkem ze škatule , jen jako pohodlný průměr bez rizika, měl bych jistě mnohem jednodušší život, názory by mi tvořili ostatní, média by mi naservírovala věci jako fakt a já bych neměl potřebu nad ničím nijak zvlášť přemýšlet. Trošku mi to připomíná dobrovolné nevolnictví, ale jak jsem už psal, nepřemýšlel bych o tom.
Tím jsem nechtěl říci, že pohrdám člověkem jako takovým , ale bohužel nemohu souhlasit s těmi, kteří se nedokáží zbavit jednostranného myšlení a nechají se ovlivnit různými ,rádoby pravdivými informacemi z médií a bohužel se stávají součástí toho proudu, se kterým splývají.

Není možné, aby byli všichni manažery, řediteli či například analytiky. Občas mě ale zarážejí názory typu „na co je tam v tom kanclu potřebujeme, stejně tam hovno dělají, akorát sedí“ a to je právě to, co jsem s dotyčným probíral. Představme si, že se smaže celý systém, který aktuálně funguje, zmizí všechny firmy a zkušenosti lidí z vedoucích pozic a najednou budou mít všichni stejné možnosti.

Termíny, smlouvy, pokuty, zodpovědnost, co dělat dříve?

 

Pohádka o Františkovi
Franta, bude náš hlavní hrdina, obyčejný člověk a vynikající řemeslník, který bydlí v malé vesničce u Ostravy. V rámci své vesničky a přilehlého okolí by měl tolik zakázek, kolik by jen zvládnul. Jednou večer za ním přijde Karel a řekne mu „Franto, ty to fakt umíš, měl bych pro tebe větší kšeft“ .

carpenterTímto okamžikem nastává určitý bod zlomu. Franta má totiž na výběr. Buď zakázku Karlovi odřekne, že mu to co má stačí a ať to udělá někdo jiný, nebo zakázku přijme a bude to pro něj znamenat, že bude muset přijmout další lidi. Řekněme tedy, že zakázku přijme a nabere dva kamarády, se kterými zakázku úspěšně dokončí. Kamarádi ale řeknou „Hele Franto, ale ty jsi na tom vydělal 90 000, takže bys nám měl dát každému 30 000 ,aby to bylo spravedlivé“.
Franta ale nemůže dát spravedlivou třetinu svým kamarádům, protože zde existují určité náklady na materiál, dopravu, záruky atd. a též riziko zodpovědnosti za provedenou práci nese on..
Každému dá tolik, kolik odvedl práce na zakázce. Kamarádi budou brblat, ale zvládnou to. Dva měsíce pak nebude do čeho píchnout, protože Karel se nějak neozývá a Franta platí své dva kamarády, platí za ně povinné odvody a to ho nutí hledat další zakázky. A záleží mu na tom, aby o ty kluky nepřišel. V tuto chvíli se už z něj ale stává částečně manažer, protože více času, než své původní profesi věnuje zajištění chodu firmy a shánění zakázek.
Kluci tam zatím pořád sedí a říkají si „ty vole ten Franta, ten nás posledně vzal na hůl, co? Nezaložíme nějakou tu organizaci co by chránila naše zájmy?“.

Frantovi se konečně podaří zajistit zakázku, která jeho a jeho dva zaměstnance uživí na další půlrok, ba co víc, bude potřebovat dalších 7 zaměstnanců. Dá jim stejný plat jako těm dvěma a je jich už 10, taková malá firmička. Čas plyne, zakázka se realizuje a Franta zjistí, že  svou profesi v dílně už vůbec nedělá, protože se zabývá účetnictvím, obchodními schůzkami a sháněním zakázek a to mu zabere spoustu času. Záleží mu na tom aby firmu udržel. protože lidi propouštět nechce. Na výkazy a daňová přiznání musí zaměstnat paní a jelikož administrativa stále narůstá, musí přijmout i sekretářku. Na obchodní schůzky nemůže jezdit v omlácené škodovce a potřebuje na dílnu stroje a s tím jak vyrostla, potřebuje také větší prostory a sklad. Náklady se zvyšují, auto na leasing, nájmy, energie, materiál, mzdy. Jeho zaměstnanci pracují do té míry, na kterou jsou zvyklí a brblají čím dál tím více. řeší věci od rán

U třetí velké zakázky se už Franta na dílnu ani nepodívá, řeší plno jiných věcí , nemá čas na kontrolu kvality a pověří vedením dílny jednoho z původních kamarádů . Už má 25 lidí a ani je nezná jmény. Zmiňovaná velká zakázka se nesplní v termínu a přichází smluvní pokuta. Franta neví, kde mu hlava stojí, neví jakým způsobem situaci vyřešit , bohužel není jiné východisko než několik lidí propustit. .Ale odborová organizace stojí za dělníky…………. Co následovalo potom?. O tom zase příště.

 

O čem to celé je
To podstatné na celé věci nejsou odbory, ani Franta, podstatný je fakt, že z Franty stolaře se stal plnohodnotný manažer, který musí činit rozhodnutí, který potřebuje pro zajištění chodu firmy už si nemyslí,
že ta baba v té kanceláři je zbytečná a akorát tam zahřívá židli. Chápe, že aby se nezbláznil, potřebuje někoho kdo by ho plnohodnotně zastoupil, vedl účetnictví firmy, zjišťoval zakázky atd. Tedy lidi, kteří přímo žádné hodnoty nevytvářejí, ale bez kterých není možný chod firmy a její růst. Takže ve chvíli, kdy za ním přišel Karel a nabídl mu první větší zakázku, měl na výběr a vybral si tohle. Je to pořád obyčejný člověk?

manaFrantovi zaměstnanci, jsou oni obyčejní lidé? Myslím si, že většina lidí má schopnosti, které si vědomě odmítají přiznat a je pro ně jednoduché žít jednoduše s nějakým řádem, je to pohodlné a bez rizika a vlastně mají šťastný život, protože nemají potřebu něco dokázat nebo vybudovat.
Tenhle můj náhled je, jak jsem zjistil, velice nepopulární.Nicméně to nijak nesouvisí s tím, že bych si nevážil práce druhých, jakékoliv práce, protože vím, že je potřebná, ale lidé z té“ škatulky“, do které se dobrovolně rozhodli vstoupit nemají zájem ani odvahu a nic je neposouvá dále.. Ostatně je to daleko příjemnější.. Potenciál růstu má každý a je smutné, že bud z pohodlnosti , ze strachu z neúspěchu se bojí riskovat a postoupit o příčku na žebříku výše. Se závistí pak hledí na úspěšného souseda a jak správně říkáme hezky česky „ Ať mu chcípne koza“!

Takových Frantů nemůže být deset milionů, ale téměř každý má potenciál svůj život zlepšit. Samozřejmě se celý článek týká především zdravých lidí v produktivním věku a ti, kteří nemohou, o ty by mělo být postaráno.
Cílem bylo spíše to, abyste si zkusili svůj potenciál uvědomit, abyste pochopili, jak složité je udržet firmu v chodu a že ti lidé v managementu nemusí být nutně paraziti. Samozřejmě, je to případ od případu, ale zkuste se zamyslet nad tím, jak byste to udělali vy třeba v tom modelovém případu. To, že majitel firmy jezdí v novém autě a postavil si barák s bazénem nemusí nutně znamenat, že ty peníze ukradl. ,Bohužel i za ztrátu volného se platí.. Lidé ze škatulek to mají jednodušší…

.
Nikde na světě neexistuje systém, který by byl optimální, ve kterém by létali pečení holubi přímo do „huby“ Prostor pro vypracování existuje, je potřeba ho jen využít a pozor, obvykle to znamená pracovat i nad rámec své pracovní doby.

Osobně mám radost z úspěchu lidí kolem mě, nezávidím jim, a vážím si jejich schopností a je jedno, jestli je to řezník Václav, který si vydělal na novou mašinu, ředitel Milan, který si koupil nové auto, nebo soustružník Honza, kterého povýšili na vedoucího.
Zkuste to taky, budete mít o dost šťastnější život. A na závěr uvedu, že jsem zaměstnanec, ale z dřívějšího působení tenhle stav dobře znám.

Kupodivu je i kancelářský papír určitou hodnotou ;-)

Kradou všichni
Před pár dny jsem se bavil s majitelem naší firmy a poslechl si názor, že všichni kradou. Proti tomuto nařčení jsem se důrazně ohradil, ovšem po jeho vysvětlení jsem mu musel dát za pravdu.. Řekl mi, vy jste si nikdy u nás nevytiskl nějaký soukromý papír?
Říkám: „vytiskl“ a on na to, „Tak vidíte a zaplatil jste ho? Protože já jsem ho musel koupit a chápete, že je sto tisíc věcí, které takto zaměstnanci kradou, aniž by to vnímali jako krádež? Já vás nebudu šikanovat kvůli papíru, ale chtěl jsem vám ukázat jasný příklad věci, která se považuje za běžnou a přitom to firmu stojí peníze. Představte si, že by to udělalo pět set zaměstnanců každý den.“
Jednoduchým výpočtem, že při pěti stech zaměstnancích a jen jednom papíru je to balík papíru denně , můžeme pokračovat všemi ostatními „benefity“….
Kdo si nezajel pár km se služebním autem soukromě? Kdo pracuje, opravdu pracuje celých osm hodin? Sáhněte si do svědomí a pokuste se sami zodpovědět na tyto otázky. Za totality bylo mezi lidmi velice populární heslo „Kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu“. Doba minulého režimu je ta tam, ale kdy se změní lidé to je ještě dlouhá cesta. Howk-skončil jsem.

…vlastně neskončil. Zapomněl jsem na jednu známou, kouzelnou a všeřešící větu: „Však si podnikatel, dáš si to do nákladů“ K tomu lze říct pouze tolik, že aby si mohl něco dát podnikatel do nákladů, musí si na ty náklady nejdříve vydělat.